Generování vize pro Českou republiku z pohledu architekta

Generování vize pro Českou republiku z pohledu architekta

Ptáme se  co je/bude ústředním motivem vizí, která nás vyvede z labyrintu nejistot současného světa. Jde o to, o co se v dnešním rozjitřeném a rozkollísaném světě velmi pozdní moderny můžeme opřít. Nastává doba, kdy v kultuře entertaimentu, vystupňovaného individualismu, rozjitření hodnot - je třeba obnovit, navrátit se k aspiraci, kterou naplňovaly velké styly minulosti, které začleňovaly jednotlivce do pospolitosti, do velkého řádu světa. Nelze se vrátit do Řecka, ke gotice, do agrární společnosti, ale ani se nelze vzdát techniky a již vůbec se nelze vzdát ústředního/klíčového  úkolu architektury.

Oč jde? Prostředí, krajina, domov, urbánní celky a komunikace, vlast, evropanství (v multipolárním světě) jsou způsoby začlenění člověka, Evropana do širších kontextů. Čili: prostředí nás nejenom obklopuje, spoluurčuje, ale zároveň je prostředí spolukonstituováno člověkem a jeho společností. Sem se promítají interpersonální vazby ve formálních i neformálních skupinách, tradice i krize tradic, mezigenerační vztahy, vzdělání a pracovní zařazení, zvládání prostoru i časové dimenze atd.

Toto vše velmi intenzivně pociťujeme a vidíme například při řešení „odchodu od uhlí“ na Ústecku nebo Ostravsku, stejně jako při hledání ohleduplného prosazování klíčových infrastruktur jako jsou vysokorychlostní tratě (VRT). Zde všude nám jde o to, abychom ve vizích zároveň artikulovali  "architekturu  kraje a domova".

Architektura v dnešním rozkolísaném světě stále více prosyceném virtualitami může a má nabídnout "pevné místo k životu" tím,  že „artikuluje svět". To jest pomáhá  lidem najít pevné místo v prostoru a čase. V ní, v architektuře, se tlumočí, předkládá a zhmotňuje imperativ platného způsobu  života pro naši dobu,který tak otevírá novou strukturu příležitostí.

Vizi vnímáme jako společný průsečík vztahů, lidí, etnik a epoch (agrární a indusriální společnosti, exploataci zdrojů  i ochranu přírody atd. ). Vizí otevíráme možnost naší republiky stát se územím, ve kterém se obnoví a rozvine šetrný vztah  k přírodě, kde "domov" prokáže svou sílu kotvy ve vztahu k místu, domu, kraji, přírodě.

Hledáme nikoli architekturu technicky možného a exhibic, ale  architekturu v níž  je zakotven jak „běžný, každodenní provoz“ našeho žití, tak i potřeba jeho překročení k něčemu, co dává našemu životu smysl. Takovou "velkou  architekturu", která zakládala a provázela velké epochy potřebujeme znovu v zájmu komplexního rozvoje našich krajů, měst, obcí, regionů, celé republiky. 

Ondřej Beneš

19/8/2023

 

 

 

 

 

 

Doplnění:

Při práci pro Ústecký kraj jsem otevíral oblast „plánování krajiny a osídlení“ a podílel se na zakládání transformačních procesů vedoucích k „odchodu od uhlí“. Právě tam i při přípravě Krajinného plánu, který jsme na ministerstvu dopravy připravili jako nástroj doprovázející projekci vysokorychlostních tratí (Podřipsko), jsme si plně uvědomili stav české územně plánovací praxe.

Máme sice „Politiku územního rozvoje“, „strategie rozvoje území“, ZURky, územní plány. To vše jsou dokumenty uvažující, až na výjimky, pro zde uváděné požadavky těžko použitelným způsobem. Například péče o krajinu se v ZURkách redukuje na „zelené koridory“, ÚSESy. Zodpovědná a systematická práce s krajinou v těchto dokumentech tak jak ji známe ze sousedního Německa, stále není.

Konkrétní zájmy a priority měst, regionů jsou prosazovány jejich politickými představiteli. Pokud máme generovat společnou vizi, měli bychom konkrétní problematiku měst, regionů, obcí definovat jasněji, konsenzuálněji. Učinit ji pro veřejnost snadno komunikovatelnou.

Na Ústecku i při přípravě  Krajinného plánování nám pomohly zkušenosti z regionálního plánování z Belgie a Holandska. Soustředili jsme se tak daleko víc na problém, jeho obsah a smysl. Nezabředli jsme hned do „nemožnosti se shodnout a cokoli prosadit“. Obce a její občané aktivně spoluvytváří vizi rozvoje vlastního území, díky čemuž je vize  "odolná" vůči změnám ve vedení radnic i „čitelná“ zvenku. Vzniká tak dynamická rovnováha, která svou otevřeností dokáže odolávat již existujícím i latentním krizím a problémům.  Další metodou, kterou jsme rozvíjeli bylo rozlišování mezi „technikou“, infrastrukturní obslužnosti a „kulturou“ krajiny, osídlení, zhodnocování historie, domova. Uvedené přístupy je možné použít na celou republiku.

Velký kus práce u nás byl odveden v rámci dokumentu PASK ČR (Politika architektury a stavební kultury). Na úrovni celé Evropy ji rozpracovává  New European Bauhaus.

Účelem tohoto podkladu je hledat způsoby jak v odborné i akademické komunitě obecně přijímané myšlenky uvádět do života.